Moje agility

Pes pro agility by měl být především zdravý. Má-li Váš pes nějaké zdravotní problémy, zejména s klouby, poraďte se nejprve s veterinárním lékařem, zda pro něj agility bude vhodnou činností. Je rovněž výhodou, je-li pes hravý nebo jinak motivovatelný, třeba na pamlsek – to výrazně usnadňuje výcvik. Dalším usnadněním výcviku je, pokud pes umí přivolání a odložení (to můžete cvičit třeba při procházkách v parku), a případně přinášení (chcete-li cvičit na hračku). Přinášení však není bezpodmínečně nutné, důležité je to, aby pes měl o hračku zájem, běžel za ní, když mu ji hodíte a poté ji neodnášel pryč (velkou část výcviku byste tak mohli strávit získáváním hračky zpět). Aportovat ho můžete naučit při každodenních procházkách. Někteří psi jsou ochotni cvičit pouze za pamlsky – v tom případě používejte takové pamlsky, které budou pro psa dostatečně atraktivní, avšak nebudou příliš velké (abyste psa během výcviku nepřekrmili) a nebudou se drobit. Kousky pamlsků po zemi totiž mnoho psů svádějí k čmuchání, což silně ztěžuje další výcvik. Málokterý pes je ochoten cvičit pouze za dobré slovo a za lásku člověka, nebojte se proto při výcviku odměny používat.

Snažte se od počátku vzbudit ve Vašem psovi přesvědčení, že na světě neexistuje větší zábava, než je agility. Při výcviku ho chvalte a odměňujte i za sebemenší pokrok, pes se pak bude snažit o to víc. Pokud si Váš pes rád hraje, prokládejte celý výcvik přestávkami pro hru – hra bude tak Vašemu psovi odměnou za dobře vykonanou práci. Pro mnoho psů, zejména jsou-li k agility vedeni odmalička, se totiž cvičení stává opravdu určitou formou práce. Špičkoví psi parkur agility milují a když vidí překážky, často už je nic jiného nezajímá. Nešetřete chválou, radujte se se psem, a hlavně se naučte hlasem výrazně odlišit běžný povel od pochvaly. Cvičení ukončete vždy včas, tj. dokud to pejska baví, jen tak docílíte toho, že ho cvičení bude bavit i příště. Nepodléhejte dojmu, že když ho to baví, naučíte ho všechno najednou – to je nejlepší cesta, jak psa od agility odradit.

Psa na parkuru netrestejte, ani fyzicky, ani slovně. Agility se totiž neučí jen pes, ale i psovod, a většina chyb, které udělá pes, vyplývá právě z předchozích chyb psovoda. Pokud pes udělá chybu, zamyslete se nad tím, proč ji asi udělal – špatně jste ukázali, pozdě dali povel nebo jste se špatně pohnuli tělem. Nedělejte závěry typu "ten můj pes je úplně blbej”, koncentrujte pozornost na svůj vlastní pohyb a povely a zkuste to znovu a lépe. Často pomůže zkusit si navádění nejprve nanečisto, tj. bez psa, abyste se dokázali lépe soustředit na všechno to, co musíte svému psovi před správným překonáním překážky sdělit. Překoná-li pes přesto překážku špatně, výcvik jste zřejmě uspěchali a musíte se vrátit k jednoduššímu provedení, které pes zvládne. Není to obvykle chyba psa – buďte trpěliví a učte se z vlastních chyb.

Při výcviku postupujte od jednoduššího ke složitějšímu. Nejprve psa naučte překonávat na povel jednotlivé překážky, a teprve až je bude bezpečně zvládat, začněte s kombinacemi několika překážek (tří nebo čtyř). Může trvat i několik měsíců, než Váš pes bude schopen překonat naráz (a současně s radostí) více překážek najednou, buďte proto trpěliví a nemějte na svého psa přehnané nároky. Důležité je, aby měl pes z cvičení radost, ať už proto, že ho pochválíte, anebo proto, že dostane svou oblíbenou hračku či pamlsek. Berte vždy ohled na věk psa a jeho fyzickou zdatnost, zejména začínáte-li cvičit se štěnětem. Štěně do jednoho roku věku nikdy nenechávejte skákat plnou výšku překážky, laťku vždy snižte. S malým štěňátkem můžete začít s nácvikem tunelu, slalomu a velmi nízkým skokových překážek (max. 10 cm pro malá plemena, 30 cm pro velká), ale s ostatními překážkami raději vyčkejte nejméně do půl roku věku psa. Začínající pes by v žádném případě neměl na překážkách zažít něco nepříjemného, buďte proto opatrní zejména při nácviku zónových překážek. Agility můžete začít cvičit i se starším psem, věk obvykle nebývá na škodu a pes je dostatečně fyzicky i psychicky vyzrálý na to, aby výcvik snesl.

Při výcviku je důležité, abyste psa nerozptylovali svými vlastními problémy vyplývajícími např. z nevhodného obutí nebo oblečení. Nevhodný je jakýkoliv vlající oděv nebo oděv bránící pohybu. Je dobré, máte-li kapsy dostatečně prostorné na to, aby se do nich vešly hračky a odměny, současně ovšem tak zajištěné, aby Vám hračky a odměny při běhu nevypadávaly. Velmi důležitá je správná obuv, tedy neklouzavá obuv, která Vám dovolí prudké pohyby a změny směru i na kluzkém terénu. Prakticky všichni špičkoví závodníci proto běhají při tréninku i na závodech v kopačkách. Máte-li dlouhé vlasy, před tréninkem je vždy sepněte sponkou nebo gumičkou – Vaše ruce jsou po dobu tréninku určeny k vydávání pokynů psovi a nemohou se zaobírat neustálým urovnáváním Vašeho účesu (psa to dříve nebo později bude rušit, zejména při nácviku slalomu).

A které psí plemeno je pro agility nejlepší? To se dá těžko říct, spíš je jednodušší vyjmenovat ta plemena, která pro agility předpoklady nemají – to jsou zejména mollosoidní plemena, která bývají příliš velká a těžká. Naopak mezi nejúspěšnější patří v agility šeltie, border kolie, belgičtí ovčáci, pudlové a různí kříženci, ale úspěchů dosahují i další – malí, střední i velcí knírači, bíglové, bearded kolie, pyrenejští ovčáci, němečtí ovčáci, kavalíři, retrívři, teriéři… Kdybychom tu měli vyjmenovat jenom ta plemena, která se zúčastnila loňského mistrovství světa (a tam jsou ti nejlepší z nejlepších), zabralo by to celý velký odstavec. Takže je jen málo pravděpodobné, že by sezrovna Váš pejsek pro agility vůbec nehodil...